Diťous se vypisuje..

Tak je to za námi. V pořadí již páté mistrovství světa juniorek je oficiálně ukončeno a svět poznal nové mistryně. I přes veškerou snahu, ambice a odhodlání se Češkám nepodařilo urvat žádný kov a na trůn se poprvé posadily Finky. A nutno podotknout, že zcela zaslouženě. Ty Finky, samozřejmě! Jsem sice vlastenec, ale finský florbal obecně prodělal v posledních pěti letech obrovský progres.

Lidé chybují. Více, méně. Ale chybují. Nikdo není neomylný. Mýlíme se ve výpočtech, v úsudku, v rozhodnutích, v lidech. V matematických výpočtech máte často možnost opravy, protože uděláte zkoušku. Život se ale zkoušet nedá. Život musíte žít s tím, že ta chyba přijde. A vaše možnost opravy? Promiň.

Nevím, jestli za to můžou ty noci u táboráků a oddílová průprava. Nebo prostě jenom fakt, že jsem narozená ve znamení štíru, známém to vášnivém znamení. Každopádně jsem zcela nenapravitelná romantička a dnešní pohled na noční oblohu mě polil teplou sprškou. Inu, pookřálo srdéčko ledové královny...

Napsala jsem své první verše v životě.

Neměla jsem nikdy básnické střevo a pravděpodobně to ani nejsou verše.

Ale napadlo mě to cestou do postele, tak jsem ještě otevřela noťas a hodila sem. Třeba se tomu jednou zasměju.

Be good.
Be useful.

Screw it.
Screw it, twice.
Screw it, forever.

Nesázím. Tedy, ty sázky s někým o něco, to se sázím a vyhrávám. Protože hraju na jistotu. Já jsem jistojistě člověk, co bez jistot nesvede být. Sázím se, když mám jistotu, že vyhraju. Nesázím na hazard, na sport, ve sportce. I když vím, že co se týče sportu, mohla bych na tom třeba i vydělat, protože ve sportu se vyznám. Ale nejsem ten tipovací typ.

Sice nemám ještě zakončený jarní semestr, to ani zdaleka, ale už začínám myslet na to, že za rok touhle dobou budou v ruce držet takovou lehce nenápadnou, úředně vypadající knihu se slušivým nápisem: "Bakalářská práce".

Teda, alespoň v to doufám.

Ach ty moje plány. Spřádání plánů a scénářů v mé hlavě, je v podstatě samostatná kapitola mého bytí. Každopádně měla jsem jasný plán, který mi nevyšel. Měla jsem plán, že dnes se pustím do prvního příspěvku k nové rubrice a trochu rozvířím vody.

Jenže to bych musela žít ve vakuu, nebo sama na ostrově nebo nevím...někde. Bez lidí, kteří mají neuvěřitelný talent na bourání vašich plánů. Chtě, nechtě, záměrně či nezáměrně. Prostě nabourají plán a vy se k němu prostě nemůžete na chvíli obracet.

Seděla jsem v nočním autobuse z Prahy. Usínala jsem, ovšem každou chvíli mě z dřímot zcela úspěšně vytrhávalo pokřikování španělských spolucestujících. Marně jsem v unavené mysli dolovala, jak je španělsky okřiknout a poslat, vzhledem k hodině, do patřičných mezí. Nakonec jsem to vyřešila tak, jak nejlépe to šlo. Nasadila jsem si sluchátka.

Když jsem do té ordinace vpadla s berlema poprvé, z podvědomých obav jsem si sedla do rohu a poslouchala nepříjemné verdikty o mém zdravotním stavu.

Od mého úrazu uplynulo čtyřicet dní. Přijde mi to jako celá věčnost. A po téhle "věčnosti", která je jen prvotním stupněm k dalším věčnostem, jsem to riskla a sedla si tváří tvář doktorovi.